Chceme prohledat místnost, pokud tu je něco zajímavého co bychom si vzali s sebou. Chceme vědět co vše máme u sebe na použití (například mobil, kolejenku, zapalovač, cigarety, respirator..) . Potom chceme opustit místnost dveřmi číslo 10.

Když se Maria probudí, rychle se ohmatá zjistí, že v její mikině se nachází, akorát cigarety po jejich otevření zjistí že zapalovač je tam, kde ho běžně schovává, přímo v krabičce. Další co najde, je kolejenka s číslem bloku, pokoje a nepříliš lichotivá fotografie. Tu našla v kapse svých džín. Pak se pokusilí prozkoumat místnost, ale první co našla je šavle, jako pozůstatek jednoho z lidí, kteří po vyslechnutí hlášení, rychlostí blesku vyletěli ze dveří. U jedné z postav, pak najde plechovku jedenácti stupňového piva značky Kozel. Jinak se v místnosti, kromě spících lidí a jednoho muže, který zrovna poklepem zkoumá stěny, nenachází nic příliš zajímavého. Následně se vydává k desátým dveřím a projde jima.

Maria projde dveřmi a ačkoliv světlo, které v místnosti je, není ani náhodou nějak oslnivé, ale po té co nějakou dobu strávila v mnohem temnější místnosti je nucena oči téměř zavřít, když si pak přivykne uvědomí si, kde stojí. Před ním se otvírá známá místnost. Stojí na počátku chodby obdélníkového půdorysu, kde na konci první a na začátku třetí třetiny délky jsou vidět schodiště. Mnoho dveří po stranách. Sušáky na prádlo, na nichž se nachází nejrůznější směs oblečení - od spodního prádla po mikiny, nejrůznějších velikostí a barev. Z nejbližší místnosti se valí smrad (či vůně, záleží na tom, jak moc si libujete v pachu spálené čínské polévky).

Snad pár vteřin trvalo, než se Maria vzpamatovala ze změny prostředí a onoho mdlého světla, jež každou strahovskou chodbu osvětluje. Potom si však všimla poměrně choulostivé situace. Stojí za zády dvojice mužů, kteří prochází od pokoje k pokoji, klepají na dveře a se slovy: „Dobrý večer, prosím předložte mi váš občanský průkaz,“ legitimizují jednotlivé obyvatele pokojů. Jak jsem psal výše, Maria jim stojí přímo za zády, ale jak se zdá, zatím si ho dvojice můžu, z nichž jeden je menší než Maria a druhý vyšší zhruba o hlavu, ale široký tak že při pohledu z dálky nedokážete určit, zdali je širší nebo vyšší, nevšimli.

Chvilku se rozhlížím po neznámé strahovské chodbě a rozhodnu se muže oslovit. Přeci jen jsem na pozornost mužů zvyklá. Naspulim rty, nasadíme nacvičený nevinný výraz a zeptám se: “kdepak se tu vzali takoví 2 sympataci? Takoví se tu obvykle nenachází?” zamrkám na ně. Zkusím uplatnit své ženské přednosti a nabídnu mužům cigaretu.

Dvojice se se na Mariu zmateně dívají. “Co to má znamenat? To nevíte že je zákaz vycházení?” Okamžitě vyštěkl menší z dvojice strážných. Druhý vyšší se tváří poněkud smířlivě. “Klid Marceli, tady dáma nám ukáže občanský průkaz a v klidu půjde na svůj pokoj. To víte máme zkontrolovat, zda všichni obyvatelé Strahova dodržují vládní nařízení. No a chceme zjistit, kde se nachází Sekce devět.” ““Ticho o tomhle přece nemáme mluvit.” Skočí menší, kterého ten vyšší nazval Marcelem, do řeči. Zdá se že Marcel má rudý obličej vzteky. “Tak madam”, procedí skrze zuby Marcel, “Ukažte nám svůj občanský průkaz a pak okamžitě odejděte na svůj pokoj ať tato trapná událost skončí.” Rozhodně uzavírá Marcel rozhovor a čeká na Mariin další čin.

Usměji se sladce na pány a pronesu: “Samozřejmě, že dodržuji vládní nařízení, jenom tady máme záchody na konci chodby společné, a já fakt moc potřebuju. Také je tu zvykem všechny zdravit.” Doufám, že to zabere. Nemám u sebe občanku ani netuším jestli jsem na svém bloku. Pokusím se co nejdříve dostat na záchod. Začnu trochu nervozně přešlapovat, abych zdůraznila, že vlastně je to vcelku akutní. Mohla bych zkusit utéct oknem na záchodě. Podívám se na číslo dveří ze kterých jsem vystoupila, zjistím v jakém jsem patře. Pokud nebudu v prvním patře, tak i přesto půjdu na záchody to omrknout, popřípadě schovám toaletní papír a vyjdu a pokusím se jít do nižšího patra. Pokud by se strážníci ptali řeknu, že tam není toaletní papír a že to zkusím o patro níž. Pokud budu již v 1. patře chci vylézt okénkem na záchodě.

Maria velice hezky vycouvala z ožehavé situace, v čemž ji dozajisté pomohl její šarm a neméně i herecké schopnosti, ačkoliv menší z dvojice mužů, Marcel, vypadá, že by Mariu klidně nechal stát na chodbě, než mu občanský průkaz ukáže, druhý jen pokýval a se slovy: “Jen jděte, slečno, potom to dořešíme,” poslal Mariu na toaletu. Marcel se na Mariu ublíženě dívá a je na něm vidět zklamání z toho, že jí nemohl opepřit život. Na záchodě zjistí dvě věci, a to tyto: Za prvé, historku s toaleťákem si vůbec vymýšlet nemusela. Jak je dobrým zvykem některých bloků, po toaletním papíru není ani vidu, ani slechu a držák na něj někdo vylomil a hodil do strany záchodů. Za druhé zjistila, že rozhodně nebyla v prvním patře, nýbrž v úplně posledním. Což byla, nutno přiznat, celkem choulostivá situace, ale i s tou si dokázala Maria suverénně poradit, a aniž by musela lhát, její výprava za toaleťákem začala. Od druhého muže dostala propustku do nižších pater a dle plánů se dostala až do prvního patra. Došla na záchody a akorát minula jednu hlídku, která zrovna dokončila legitimizaci patra a podezřívavě se na tebe dívali. “To jako na celým Strahově není ani kus hajzlpapíru?” zeptal se holohlavý policista, ale nakonec ji pustil. Když došla na záchody, neváhala ani chvilku a snažila se otevřít okno, což bylo poněkud obtížné, ale nakonec za použití síly a obratnosti dokázala okno otevřít, jenže to udělalo poměrně velký hluk. Což na Mariu upozornilo strážce zákona, které slyší jak už běží přímo na záchod. Maria na nic nečeká a skáče, a nebýt bolesti hlavy, dvoumetrová výška by nebyla žádný problém. Bohužel však dopad není úplně hladký a Maria slyší nepatrné křupnutí v kotníku. Před ní se nyní rozprostírá celý potemnělý Strahovský plac, který je, nutno podotknout, celkem plný lidí, kteří spěšně spěchají na své bloky, nebo snad někam jinam? Po pár opatrných krocích zjistí, že vyskočila z bloku 10.