Chceme prohledat místnost, pokud tu je něco zajímavého co bychom si vzali s sebou. Chceme vědět co vše máme u sebe na použití (například mobil, kolejenku, zapalovač, cigarety, respirator..) . Potom chceme opustit místnost dveřmi číslo 10.

Když se Maria probudí, rychle se ohmatá zjistí, že v její mikině se nachází, akorát cigarety po jejich otevření zjistí že zapalovač je tam, kde ho běžně schovává, přímo v krabičce. Další co najde, je kolejenka s číslem bloku, pokoje a nepříliš lichotivá fotografie. Tu našla v kapse svých džín. Pak se pokusilí prozkoumat místnost, ale první co našla je šavle, jako pozůstatek jednoho z lidí, kteří po vyslechnutí hlášení, rychlostí blesku vyletěli ze dveří. U jedné z postav, pak najde plechovku jedenácti stupňového piva značky Kozel. Jinak se v místnosti, kromě spících lidí a jednoho muže, který zrovna poklepem zkoumá stěny, nenachází nic příliš zajímavého. Následně se vydává k desátým dveřím a projde jima.

Maria projde dveřmi a ačkoliv světlo, které v místnosti je, není ani náhodou nějak oslnivé, ale po té co nějakou dobu strávila v mnohem temnější místnosti je nucena oči téměř zavřít, když si pak přivykne uvědomí si, kde stojí. Před ním se otvírá známá místnost. Stojí na počátku chodby obdélníkového půdorysu, kde na konci první a na začátku třetí třetiny délky jsou vidět schodiště. Mnoho dveří po stranách. Sušáky na prádlo, na nichž se nachází nejrůznější směs oblečení - od spodního prádla po mikiny, nejrůznějších velikostí a barev. Z nejbližší místnosti se valí smrad (či vůně, záleží na tom, jak moc si libujete v pachu spálené čínské polévky).

Snad pár vteřin trvalo, než se Maria vzpamatovala ze změny prostředí a onoho mdlého světla, jež každou strahovskou chodbu osvětluje. Potom si však všimla poměrně choulostivé situace. Stojí za zády dvojice mužů, kteří prochází od pokoje k pokoji, klepají na dveře a se slovy: „Dobrý večer, prosím předložte mi váš občanský průkaz,“ legitimizují jednotlivé obyvatele pokojů. Jak jsem psal výše, Maria jim stojí přímo za zády, ale jak se zdá, zatím si ho dvojice můžu, z nichž jeden je menší než Maria a druhý vyšší zhruba o hlavu, ale široký tak že při pohledu z dálky nedokážete určit, zdali je širší nebo vyšší, nevšimli.

Chvilku se rozhlížím po neznámé strahovské chodbě a rozhodnu se muže oslovit. Přeci jen jsem na pozornost mužů zvyklá. Naspulim rty, nasadíme nacvičený nevinný výraz a zeptám se: “kdepak se tu vzali takoví 2 sympataci? Takoví se tu obvykle nenachází?” zamrkám na ně. Zkusím uplatnit své ženské přednosti a nabídnu mužům cigaretu.

Dvojice se se na Mariu zmateně dívají. “Co to má znamenat? To nevíte že je zákaz vycházení?” Okamžitě vyštěkl menší z dvojice strážných. Druhý vyšší se tváří poněkud smířlivě. “Klid Marceli, tady dáma nám ukáže občanský průkaz a v klidu půjde na svůj pokoj. To víte máme zkontrolovat, zda všichni obyvatelé Strahova dodržují vládní nařízení. No a chceme zjistit, kde se nachází Sekce devět.” ““Ticho o tomhle přece nemáme mluvit.” Skočí menší, kterého ten vyšší nazval Marcelem, do řeči. Zdá se že Marcel má rudý obličej vzteky. “Tak madam”, procedí skrze zuby Marcel, “Ukažte nám svůj občanský průkaz a pak okamžitě odejděte na svůj pokoj ať tato trapná událost skončí.” Rozhodně uzavírá Marcel rozhovor a čeká na Mariin další čin.

Usměji se sladce na pány a pronesu: “Samozřejmě, že dodržuji vládní nařízení, jenom tady máme záchody na konci chodby společné, a já fakt moc potřebuju. Také je tu zvykem všechny zdravit.” Doufám, že to zabere. Nemám u sebe občanku ani netuším jestli jsem na svém bloku. Pokusím se co nejdříve dostat na záchod. Začnu trochu nervozně přešlapovat, abych zdůraznila, že vlastně je to vcelku akutní. Mohla bych zkusit utéct oknem na záchodě. Podívám se na číslo dveří ze kterých jsem vystoupila, zjistím v jakém jsem patře. Pokud nebudu v prvním patře, tak i přesto půjdu na záchody to omrknout, popřípadě schovám toaletní papír a vyjdu a pokusím se jít do nižšího patra. Pokud by se strážníci ptali řeknu, že tam není toaletní papír a že to zkusím o patro níž. Pokud budu již v 1. patře chci vylézt okénkem na záchodě.

Maria velice hezky vycouvala z ožehavé situace, v čemž ji dozajisté pomohl její šarm a neméně i herecké schopnosti, ačkoliv menší z dvojice mužů, Marcel, vypadá, že by Mariu klidně nechal stát na chodbě, než mu občanský průkaz ukáže, druhý jen pokýval a se slovy: “Jen jděte, slečno, potom to dořešíme,” poslal Mariu na toaletu. Marcel se na Mariu ublíženě dívá a je na něm vidět zklamání z toho, že jí nemohl opepřit život. Na záchodě zjistí dvě věci, a to tyto: Za prvé, historku s toaleťákem si vůbec vymýšlet nemusela. Jak je dobrým zvykem některých bloků, po toaletním papíru není ani vidu, ani slechu a držák na něj někdo vylomil a hodil do strany záchodů. Za druhé zjistila, že rozhodně nebyla v prvním patře, nýbrž v úplně posledním. Což byla, nutno přiznat, celkem choulostivá situace, ale i s tou si dokázala Maria suverénně poradit, a aniž by musela lhát, její výprava za toaleťákem začala. Od druhého muže dostala propustku do nižších pater a dle plánů se dostala až do prvního patra. Došla na záchody a akorát minula jednu hlídku, která zrovna dokončila legitimizaci patra a podezřívavě se na tebe dívali. “To jako na celým Strahově není ani kus hajzlpapíru?” zeptal se holohlavý policista, ale nakonec ji pustil. Když došla na záchody, neváhala ani chvilku a snažila se otevřít okno, což bylo poněkud obtížné, ale nakonec za použití síly a obratnosti dokázala okno otevřít, jenže to udělalo poměrně velký hluk. Což na Mariu upozornilo strážce zákona, které slyší jak už běží přímo na záchod. Maria na nic nečeká a skáče, a nebýt bolesti hlavy, dvoumetrová výška by nebyla žádný problém. Bohužel však dopad není úplně hladký a Maria slyší nepatrné křupnutí v kotníku. Před ní se nyní rozprostírá celý potemnělý Strahovský plac, který je, nutno podotknout, celkem plný lidí, kteří spěšně spěchají na své bloky, nebo snad někam jinam? Po pár opatrných krocích zjistí, že vyskočila z bloku 10.

Opatrně se podívám na svůj kotník a zhodnotím situaci jestli bude potřebovat péči. Budu myslet na to, že musím chodit víc opatrně a pokusím se později sehnat nějaký led nebo obinadlo. Poohlížím se okolo a vidím kolem sebe známý. Pokusím se z nich dostat informace. Zapojím své ženské zbraně, úsměv a vyrazím k nim. Začnu k nim mluvit: “Ahojky, kam pospícháte? Nedáte si se mnou cigaretku?”. Doufám, že si se mnou dají a zapojí se do mé hry. ”Tyjo musím říct, že mám neskutečnou chuť na pivko.“ Povzdechnu si a zkusím zahrát na city. Třeba mi povědí něco o nějaké hospůdce nebo tajném místu, kam bych mohla jít. Zároveň pozoruju jestli už policejní hlídky odjeli a jestli mě nikdo nesleduje. Budu muset zabít trochu času, abych pak mohla prohledat svůj pokoj.

Když se Maria podívala na kotník, zjistila, že má štěstí, a že kotník nijak nenatekl, ale opatrnost je matkou moudrosti. Když pak urazí krátký kousek, uvidí dvojici žen, ve které poznává Evu s Lucií. S nimi už Marie strávila v hospodě nejednu noc. Ani jedna z nich nabízenou cigaretou nepohrdne a už za několik okamžiků se nad vámi vznáší namodralý obláček kouře. Obě kamarádky se podívají nejdřív na tebe a pak na sebe. “Ty teď chceš jít do sekce devět?” zeptá se tě Lucie a po tvé kladné odpovědi ti Eva řekne: ”Hele, kde to je, to ti bohužel nedokážu říct, ale slyšela jsem, že na Strahově je osm míst, kde se dají najít nápovědy.” Po chvíli trojice dokouří cigaretu a pak na rozloučenou ti ještě Lucie řekne: “Dávej na sebe pozor, ti policajti vypadají, že to zavření myslí fakt vážně.” No a tím končí rozhovor. Marie se rozhlíží a hledá potenciální nebezpečí, jenže pravda je taková, že se v okolním rachotu a zmatku nikdo nesnaží nějak řešit její přítomnost v betonové džungli. Co si Marie z rozhovoru odnese, toť otázka. Co bude následovat, je rovněž otázkou.

Podezřívavě se koukám na Lucku. Myslím, že mi ještě něco tají. Znám ji až moc dobře. Způsob jakým se na sebe ty dvě podívaly. Asi tuší, co se stalo včera. “Holky? Můžu vás ještě poprosit o telefon? Chtěla bych se přihlásit na Google a podívat se, kde mám ten svůj, nějak jsem to včera přehnala a nemůžu ho najít. Ještě bych i mrkla na zprávy na Messengeru. Měla mi volat mamka, tak ať o mě nemá strach.” Stává se mi často, že takhle někde něco zapomenu, tak jim to nebude nápadný. Když už jsem je trochu zdržela, pokusím se vyzvědět víc. Nabídnu jim ještě jednu cigaretku. “Doufám, že mě po téhle cigaretce už přestane bolet hlava. Mimoto nemáte náhodou u sebe nějaký prášek na bolest hlavy? Obvykle s sebou nějaký nosím v peněžence, ale tu jsem taky někde ztratila.” Doufám, že nějaký prášek u sebe mají, třeba by se mi vytříbily vzpomínky na včerejšek a vzpomněla bych si na něco co by mi pomohlo. Stále kontroluji jestli policejní hlídky pořád prohledávají bloky, nebo už vyrazili za nějakou stopou. Potřebuju získat víc informací. Naposledy se zkusím zeptat: “Netušíte náhodou ještě něco víc? Kde bych měla začít hledat? Případně nevíte, kdo by mohl vědět víc?”. Poté se s holkami rozloučím, obejmu je a vydám se prohledat nedaleké okolí Desítky (hospody), jestli tam náhodou někdo nenechal nějaký vzkaz či jiné vodítko, kde najít poslední otevřenou hospůdku.

“Jasný, není problém,” řekne Lucka a podá ti svůj omlácený Samsung. Přihlášení probíhá celkem pomalu - přece jen už její telefon zažil lepší časy, a tak si v rámci ukrácení času dáte další cigaretu. Při zmínce o prášku Eva začne štrachat ve své kabelce. V nekonečné změti nejrůznějšího harampádí od hřebenu přes žvýkačky, náhradní silonky až po boty nakonec najde i onen prášek přislibující uklidnění. Prohlásí: ”Tady máš jedno růžové potěšení,” a podává ti ho. Mezitím Maria už konečně zjistila, kam zmizel její telefon, ale to místo je - nutno přiznat - velmi nečekané. Podle všeho by se měl nacházet někde na hřišti mezi bloky Jedna a Dva. Když pak zkontroluje zprávy, tak zjistí, že podle fotek, které poslala, se včera večer nacházela na jedné patrové párty. To, a skutečnost, že bolest hlavy (a ostatně i kotníku) odezněla, umožnilo lépe si vzpomenout, co se vlastně včera událo. Když párty skončila, Maria uslyšela, že na afterparty se půjde do sekce devět. “Neměla bys to s tím pitím brát až tak vážně,” zasměje se Lucie. “No, a mimochodem, kam jsi vlastně včera zmizela během tý párty? Úplně se po tobě slehla zem,” zeptá se Eva. Po pár chvílích, kdy cigarety už prakticky dohořely, ještě Lucie odpoví na poslední otázky… “Hele, kde bys měla začít, to úplně nevím, ale řekla bych, že celkově by ta místa měla být spojena se Silicon Hillem,” začne Lucie, ale do toho jí zasáhne Eva slovy: ”Myslím si, že ve školítku by něco být mohlo.” Tím, jak se zdá, rozhovor definitivně skončí. Obě obejmou Marii a zamíří nazpět dovnitř bloku 10. Maria pak zkusí ještě obejít Desítku, nicméně kromě na zemi ležící dvacetikoruny nenajde nic, co by mohlo stát za řeč. Dveře do hospody jsou zamčené, a tak Maria zamíří ke školítku, jak jí poradila Eva.

“Jé dvacka, to se vždycky hodí”, pronesu pro sebe. Směrem ke školícímu centru si vzpomenu, že mi Lucka říkala, že ta místa jsou spojena se SiliconHillem. Ještě si udělám menší zastávku, stejně je to cestou. Projdu se ještě ke Grillcentru. Prohledám okolí a zajistím vše co je možné. Zda-li už není co objevovat budu pokračovat ke školícímu centru. V hlavě mi běhají myšlenky na jídlo, které bych si za nalezené peníze mohla pořídit u negra. Určitě tento nápad zrealizuji v nejbližší době. Myslím že by mi to pomohlo získat více odpovědí na to co se stalo včera.

Mariiny kroky, jeden za druhým, ji vede blíže a blíže k vytouženému pivu. Zastávka u grill centra. Tam zjistí že brána je zamčená, jenže to někoho kdo je odhodlán přece zastavit nemůže, a tak rychle přes bránu přeleze a před ní se rozprostírá grill centrum, přesně tak jak ho zná z několika oslav, nebo třeba blokových her. Není však čas nějak ztrácet čas. Co když ji někdo předběhne? Co když ji policie zavře hospodu? Co když…? Uplyne několik minut hledání. Obhlídne stoly, a zdá se, že ačkoliv nápovědy mají být spojeny s místy Sillicon hillu, tak na toto místo bylo zapomenuto. Maria se to už chystá vzdát, jenže pak snad zvláštní odraz, nebo jen jakýsi vnitřní hlodavý pocit ji přiměje podívat se blíže ke grilu, a tam uzře dva symboly: S9. Dalších několik okamžiku gril ohledává, a pak uvidí, že je tam jakási nálepka s neobvyklým vzorem.

Potom Maria usoudí, že nejspíš nic víc nenajde, a tak zamíří směrem ke školícímu centru, když přeleze opět plot gril centra uvidí, jak se k ní rychlým krokem, možná až během, blíží menší postava. Školící centrum je otevřeno všude rozsvíceno a když Maria vstoupí dovnitř Uvidí řadu figurín, které by spolu měli tančit na hudbu která, ale nehraje ač je pro to vše připraveno.

Maria skoro ani nedýchá jak je překvapená co tu našla. Prozkoumá pohledem místnost a pokusí se najít nejlepší místo, kde by se dalo schovat před menší postavou, kterou viděla běžet za ní. Napjatě poslouchá jestli nezaslechne něco užitečného. Zkouší si rozpomenout jestli tyhle figuríny viděla na párty v sekci 9. Její úkryt jí dává určitou výhodu, že nejdříve může zhodnotit situaci, vyslechnout si a prohlednout si okolí a postavu a poté se rozhodnout jestli chce raději utéct nebo se mu/jí ukázat. Chce hlavně získat všechny informace a posbírat si střípky svých vzpomínek. Už úplně cítí jak je blízko pivu. Jestli však pro ni bude ten človíček představovat problémy pokusí se ho zneškodnit. V hlavě si zapisuje nejlepší zbraně v okolí, které by mohla v případě potřeby použít. Nikdo ji nezastaví, když je takhle daleko. Kdyby školící centrum pro ni byla slepá zastávka, tak se Maria bude chtít vydat pro svůj telefon. Netrpělivě čeká co se bude dít dál. Marie vrtá hlavou co mají ty figuríny být, napadlo ji ještě kouknout jestli někde není tlačítko play na zapnutí hudby, kde by mohla být nějaká zpráva nebo nápověda.

Maria rychle zaleze pod stůl a na kterém je zvukařský pult a připojený notebook, nicméně se zdá že Mariu ona postava nakonec nesledovala. Uplyne několik okamžiků, když se rozhodne taneční místnost konečně prohledat. Je jen nasnadě, aby prohledala právě notebook, kde nakonec najde playlist, který má název S9. Jsou na něm dvě písničky: Zelená je tráva a Diggy Diggy Hole. Tím jak se zdá veškeré nápovědy končí. Maria opustí školítko a zamíří pro svůj telefon k fotbalovému hřišti. Buzerplac je teď už prakticky prázdný. Po cestě myjí několik výkopů. V dálce jsou už slyšet další sirény a na Strahově se objevuje čím dál více policistů, zřejmě ji už nezbývá mnoho času. Teď nebo nikdy.

Maria po cestě k telefonu rychle zaběhne k negrovi. Za dvacku pořídí čokoládu, třeba se bude později k něčemu hodit. Poté velmi rychle a tiše míří ke svému telefonu, aby ji žádný policista nezastavil ani neviděl. Po pár chvílích hledání ho nalezne a zkontroluje jeho obsah. Hledá na něm všechny pojítka k tomu, kde se nachází sekce 9. Podle všech nápověd a vzpomínek ji napadá jediné místo - Bastlírna na bloku 9. Ačkoliv se jí to zdálo zprvu až moc jasné a přímé, že to nemůže být pravda, nyní ji nenapadá jiné místo, které by to mohlo být. Hned se tam vydává. Je odhodlaná udělat vše, aby se tam dostala. Po cestě se posilní cigaretkou. V hlavě přemýšlí nad možnými výmluvami, kdyby ji někdo nedej bože po cestě zastavil - například, že si potřebovala nakoupit nebo zakouřit. Potřebuje se dostat do bloku 9, vymýšlí nejlepší způsob, lézt oknem se jí už nechce, navíc by musela mít jistotu otevřeného okna. Bude to muset vzít předními dveřmi a proklouznout dovnitř. Nechtěla-li by ji vrátná pustit, vyzkouší na ni, že u sebe nemá kolejenku ani peněženku a že se potřebuje dostat do hudeben, kde si je pravděpodobně při poslední návštěvě zapomněla. V případě neúspěchu má jako plán B, za využití svého osobitého charisma, připravenou čokoládu jako úplatek. Stejnou historku o peněžence (vč. občanského průkazu či kolejenky) řekne i policistům, kdyby je náhodou potkala uvnitř. Pokud se opravdu dostane do hudeben, tak je rovnou i prohledá. Stejně tak Bastlírnu, je-li zamčená pokusí se dostat dovnitř. Nejdříve zkusí zdvořile zaklepat - co kdyby náhodou.. Pokud bude její klepání bez odezvy, je ochotná použít k proniknutí dovnitř klidně i násilí.

Když Marie dojde k obchodu, jež nese onen nekorektní název, všimne si že uvnitř je poměrně narváno, ale má štěstí, neb trefí přesně interval, ve kterém všichni nakupují, ale nikdo není u pokladny, to však není jediné štěstí, které ji u Negra potkalo. To druhé je, že zachytí rozhovor trojice studentů, a bezpečně zaslechne slova S9 a fotbalové hřiště. Co to ale má znamenat? Možná by se i ráda zeptala, jenže druhý z trojice okamžitě prvního utne s tím, že tady se o tom nemohou bavit. Je jasné, že ikdyby se zeptala žádnou informaci by ji neposkytli. Sirény zní čím dál blíže, je jasné že už to nepotrvá ani půl hodinky a celý Strahov bude vzhůru nohama. Maria vyráži směrem, kde měl být její telefon. po cestě myjí řadu výkopů, do nichž jsou zapuštěny žebříky. Když se dostane na místo, kde se měl nacházet onen telefon, tak ale zjistí že tu není. Že by ho někdo sebral během toho co byla v Grillcentru, nebo snad ve školícím centru? Nebo je snad někde jinde? Maria se ještě rozhlídne koleme sebe, stojí přímo uprostřed zeleného hřiště mezi bloky 1 a 5, kolem není nic neobvyklého kromě výkopů, jenže ty už tu jsou několik měsíců. Policejní auta už objíždějí stadion a je patrné, že šance na orosené je s každou vteřinou menší.

Maria po chvíli hledání telefonu se přikrčí, aby ji policisté neviděli a zapřemýšlí se. Všechny její indicie vedly k podzemí, k dírám, k trávě, musí to být spojené se Silicon Hillem. Navíc jí vrtá hlavou, kde má svůj telefon. A říká si, že je hrozně blbá. Kdyby se sem vydala rovnou, tak by už dávno měla své pivko. Vrátí se k řadě výkopů s žebříky a vleze dovnitř. Co když její telefon je na tom místě jenom o kus níže? Doufá, že tu objeví tajnou hospůdku, a že ráno se zase probudí s kocovinou, výpadky paměti a bude moct tohle dobrodružství prožít znovu.

Cestou po žebříku si ještě Marie uvědomí, že ji kdosi následuje, ale to už nic nemůže změnit. Temno ji zahalí když sešplhá na dno výkopu, jenže tady není žádné bláto, žádný kanál, ale chodba. Chodba která vede kamsi pod hřiště. Marie na nic nečeká, je téměř možné slyšet tlukot jejího srdce, když s každým krokem proniká do temnoty, až nakonec narazí na dveře. Velké masivní dveře, za kterými je ale slyšet poměrně slušný hlomoz, když je pak otevře oslní ji světlo ucítí cigarety, vůně piva a i nějakého toho jidla, slyší zpěv a zvuky kytary. Hospoda není plná, pokud bude chtít v klidu si bude moct sednout sama a to první, tak draze vydřené pivo, vypije jen se svýma myšlenkama, ale pokud bude chtít určitě bude prostor pro to se družit. Ještě vezme svůj telefon, jehož modrá dioda ukazuje, že za tu dobu ji přišlo poměrně mnoho zpráv a sedá si ke stolu. Netrvá to snad ani deset vteřin a už má na stole jedno perfektní pivo nádherné barvy se sametovou pěnou a je na čase užívat večera.