Chceme prohledat místnost, pokud tu je něco zajímavého co bychom si vzali s sebou. Chceme vědět co vše máme u sebe na použití (například mobil, kolejenku, zapalovač, cigarety, respirator..) . Potom chceme opustit místnost dveřmi číslo 10.

Když se Maria probudí, rychle se ohmatá zjistí, že v její mikině se nachází, akorát cigarety po jejich otevření zjistí že zapalovač je tam, kde ho běžně schovává, přímo v krabičce. Další co najde, je kolejenka s číslem bloku, pokoje a nepříliš lichotivá fotografie. Tu našla v kapse svých džín. Pak se pokusilí prozkoumat místnost, ale první co našla je šavle, jako pozůstatek jednoho z lidí, kteří po vyslechnutí hlášení, rychlostí blesku vyletěli ze dveří. U jedné z postav, pak najde plechovku jedenácti stupňového piva značky Kozel. Jinak se v místnosti, kromě spících lidí a jednoho muže, který zrovna poklepem zkoumá stěny, nenachází nic příliš zajímavého. Následně se vydává k desátým dveřím a projde jima.

Maria projde dveřmi a ačkoliv světlo, které v místnosti je, není ani náhodou nějak oslnivé, ale po té co nějakou dobu strávila v mnohem temnější místnosti je nucena oči téměř zavřít, když si pak přivykne uvědomí si, kde stojí. Před ním se otvírá známá místnost. Stojí na počátku chodby obdélníkového půdorysu, kde na konci první a na začátku třetí třetiny délky jsou vidět schodiště. Mnoho dveří po stranách. Sušáky na prádlo, na nichž se nachází nejrůznější směs oblečení - od spodního prádla po mikiny, nejrůznějších velikostí a barev. Z nejbližší místnosti se valí smrad (či vůně, záleží na tom, jak moc si libujete v pachu spálené čínské polévky).

Snad pár vteřin trvalo, než se Maria vzpamatovala ze změny prostředí a onoho mdlého světla, jež každou strahovskou chodbu osvětluje. Potom si však všimla poměrně choulostivé situace. Stojí za zády dvojice mužů, kteří prochází od pokoje k pokoji, klepají na dveře a se slovy: „Dobrý večer, prosím předložte mi váš občanský průkaz,“ legitimizují jednotlivé obyvatele pokojů. Jak jsem psal výše, Maria jim stojí přímo za zády, ale jak se zdá, zatím si ho dvojice můžu, z nichž jeden je menší než Maria a druhý vyšší zhruba o hlavu, ale široký tak že při pohledu z dálky nedokážete určit, zdali je širší nebo vyšší, nevšimli.

Chvilku se rozhlížím po neznámé strahovské chodbě a rozhodnu se muže oslovit. Přeci jen jsem na pozornost mužů zvyklá. Naspulim rty, nasadíme nacvičený nevinný výraz a zeptám se: “kdepak se tu vzali takoví 2 sympataci? Takoví se tu obvykle nenachází?” zamrkám na ně. Zkusím uplatnit své ženské přednosti a nabídnu mužům cigaretu.

Dvojice se se na Mariu zmateně dívají. “Co to má znamenat? To nevíte že je zákaz vycházení?” Okamžitě vyštěkl menší z dvojice strážných. Druhý vyšší se tváří poněkud smířlivě. “Klid Marceli, tady dáma nám ukáže občanský průkaz a v klidu půjde na svůj pokoj. To víte máme zkontrolovat, zda všichni obyvatelé Strahova dodržují vládní nařízení. No a chceme zjistit, kde se nachází Sekce devět.” <color #ed1c30>““Ticho o tomhle přece nemáme mluvit.” Skočí menší, kterého ten vyšší nazval Marcelem, do řeči. Zdá se že Marcel má rudý obličej vzteky. “Tak madam”, procedí skrze zuby Marcel, “Ukažte nám svůj občanský průkaz a pak okamžitě odejděte na svůj pokoj ať tato trapná událost skončí.” Rozhodně uzavírá Marcel rozhovor a čeká na Mariin další čin.