Ignác se zvedne ze studené podlahy. Po vyslechnutí hlášení jakoby ho přepadl amok. Posilněn hrůzostrašnou představou posledního čepovaného piva bez rozmyslu a bez jakéhokoliv ohledu na své okolí vyběhne směrem z kulaté místnosti do jedenáctých dveří, které rozráží svými hrubými, ale stále lehce otupělými pěstmi.

Proběhne, a prudce se zastaví. Až v momentě, kdy se dveře zavřou si uvědomí, kde stojí. Před ním se otvírá známá chodba. Stojí na počátku chodby obdélníkového půdorysu, kde na konci první a na začátku třetí třetiny délky jsou vidět schodiště. Mnoho dveří po stranách. Sušáky na prádlo, na nichž se nachází nejrůznější směs oblečení - od spodního prádla po mikiny, nejrůznějších velikostí a barev. Z nejbližší místnosti se valí smrad (či vůně, záleží na tom, jak moc si libujete v pachu spálené čínské polévky).

Snad pár vteřin trvalo, než se Ignác vzpamatoval ze změny prostředí a onoho mdlého světla, jež každou strahovskou chodbu osvětluje. Potom si však všiml poměrně choulostivé situace. Stojí za zády dvojice mužů, kteří prochází od pokoje k pokoji, klepají na dveře a se slovy: „Dobrý večer, prosím předložte mi váš občanský průkaz,“ legitimizují jednotlivé obyvatele pokojů. Jak jsem psal výše, Ignác jim stojí přímo za zády, ale jak se zdá, zatím si ho dvojice můžu, z nichž jeden je menší než Ignác a druhý vyšší zhruba o hlavu a široký přibližně jak je Ignác dlouhý, nevšimli.

Ignác, neznaje příliš mnoho jiných řešení, než hrubé síly, se rozhodne, že vyjednávat s policisty nemá cenu. Rozhodne se využít své výhody a hodit nejbližší hasící přístroj, pokud je to možné, na menšího policistu a tím ho omráčit, zatímco s tím větším si pokusí poradí v pěstním souboji, ve kterém využije své zkušenosti z mnoha večerů hospodských bitek. Doufá, že mu stihne napálit svůj pravý hák dříve, než si všimne, co se stalo jeho kolegovi a nedejbože tasí třeba zbraň.

Se zuřivostí sobě vlastní Ignác vybíhá. V jedné chvíli popadne hasičák a v druhé už stojí před dvojicí mužů a chystá se akorát udeřit, když se menší policista otáčí. Nicméně Ignácův záměr vychází. Hasicí přístroj perfektně plní svou funkci a menší policista upadá do bezvědomí. Druhý vyšší policista, rozzuřen omráčením svého spolupracovníka, se vydává na zteč, těžko říct kde se to v něm vzalo, ale kopl Ignáce kolenem přímo mezi žebra, div že nebylo slyšet prasknutí. Bohužel pro druhého policistu, tato skutečnost Ignáce jen více rozzuří a ohání se hasícím přístrojem po druhé. Proud krve se vyvalí z nosu a tlouštík ustoupí o pár kroků dozadu. Ignác na nic nečeká a druhou ranou hasícího přístroje už definitivně tlouštíka omračuje. Souboj trval jen pár chvil, ale byl zuřivý. Ignác se drží za bolavá žebra. V jedné ruce stále drží hasící přístroj a rozhlíží se po nejvrchnějším patře nějakého Strahovského bloku. Co dalšího ho čeká?

-Ignác získal v předchozím kole další bod do atributu Odolnosti

Ignác, popadaje se za svá bolavá žebra, vyhrkne několik nepříjemných slov na účet právě skolených policistů. Snažíce se popadnout dech zavzpomíná na svá mladá léta na střední škole, kde s kamarády běžně dostávali výprask od měšťáků, kteří s jejich způsobem života nesouzněli. Co na tom, že se svými kumpány zmydlili fanoušky soupeřícího fotbalového týmu, hodili do davu pár kusů pyrotechniky a skandovali ACAB? To přece ještě žádnému fízlovi nedává právo, aby ho spoutal a nechal celou noc vyslýchat. Kdepak, pomyslel si, tihle dva hajzlové si žádné slitování nezaslouží. Po krátkém rozjímání ho opět přepadne žízeň. Ví, že jestli chce mít nějakou šanci dostat orosené, čepované pivo, musí si vzít vybavení ze svého pokoje. “No jo, jenže kde -au- jsem?” si zabručí pod vousy. Rozhlédne se kolem sebe a usmyslí si, že sejde po schodech opatrnými kroky, aby ještě více neubližoval svému tělu po těžké bitce. Když pak vyjde před blok, uvidí tabuli s číslem a bude schopen se přesunout do své cimry na bloku 11, nebo alespoň co nejblíže mu jeho nohy dovolí.

Ještě než opustí patro, prohlédne si hasící přístroj, který mu pomohl při souboji. Namočí si prsty do krve tlouštíka a nakreslí na bílou část značení hasičáku usměvavý obličejík. “Budu ti říkat Síča”, zatváří se na přístroj tak mile, jak jen to při jeho obličejových dispozicích a stále v bolestech lze. Cestou po schodech se naposledy ohlédne na omráčené policisty a přitiskne si Síču co nejpevněji k sobě.

Uplyne několik okamžiků, kdy se Ignác tyčí jako sto šedesáti centimetrová hora - div se mu od úst nevalí sliny a pára. Se svým novým nejlepším přítelem schází po schodech a za sebou nechává několik lidí, které hluk potyčky vylákal ze svých pokojů. Když sejde první dvě patra, zjistí, že tam nikdo není a už už se zdá, že v klidu vyjde z bloku, jenže na jeho samotném konci se objeví překážka - na vrátnici stojí další dvojice mužů, kteří kontrolují příchozí a odchozí obyvatele. Ignác tam stojí a náhle jak blesk hlavou mu projede uvědomění, a to, že se totiž celou dobu nachází na bloku 11. Takže Ignác rychle vybíhá do pokoje před ním. Zde se nachází nejrůznější všehochuť včetně boxovacího pytle, poloprázdné basy jedenáctek, a dalších věcí, co si člověk může jen přát.