Boris si nejprve dřepne do typického squatu a pokusí se rozvzpomenout si, zda byl včera ve společnosti někoho, kdo se teď NEnachází mezi “zajatci”. Pak se zvedne a rozhlédne se po místnosti, přestože je místnost temná, nějaký zdroj světla tam přeci jen být musí, aby bylo možné vidět alespoň v šeru. Zaměří se tedy na to, odkud konkrétně světlo vychází. Dále se pokouší zjistit, z jakého materiálu jsou dveře, stěny, podlaha a strop. Nepůjde-li to zrakem, tak hmatem/zaťukáním.. V neposlední řadě si prohledá vlastní kapsy, zda mu zůstalo nějaké vybavení.

Když si Boris prohlíží jednotlivé lidi, nevidí nikoho s kým trávil včerejší večer. Ostatně vzpomínky na onen večer jsou stejně dost zastřené a tak vybavení si konkrétních tváří je celkem náročné. Při hledání zdroje světla zjistí, že jistá část světla vychází ze samotných dveří a pak je v místě, kde by měl být předěl stěna strop se nachází matná linka skomírajícího světla. Určit z čeho je strop je prakticky nemožné, i přes natažení je strop příliš daleko, ale vzhledem k tomu, že podlaha i stěna je vyrobena ze stejného tvrdého chladného a nic neříkajícího materiálu, nejspíš to bude i strop z toho stejného materiálu. Když zjistí vše co chtěl, začíná se ohmatávat a v kapse svých tepláků najde zapalovač a krabičku cigaret. V kapse bundy pak najde svoji kolejenku. Kde je peněženka nebo mobil, se bohužel nedá říct.

Ze své nové adidas teplákovky vytáhne objevený zapalovač, obejde místnost dokola a postupně si posvítí na jednotlivé dveře, zda v nich nenajde nepatrné rozdíly, jako třeba opotřebení, rýhy, nebo taky vůni, která spoza vychází. Hledá škvíry, nebo se snaží nakouknout pode dveřmi a zjistit, jestli se za nimi neskrývá něco, co by mu pomohlo rozhodnout se, jaké dveře si vybere. Všímá si také, zda mají dveře kliku a klíčovou dírku.

Pod světlem zapalovače si prohlédne kolejenku v kapse. Nebylo by to poprvé, kdy ji využil k počítání vypitých panáků a dalších důležitých poznámek. Ještě zkontroluje reakce ostatních a jak si vedou v objevování stop oni.

Když Boris najde krabičku s cigaretami, okamžitě si jedno cigárko zapálí. Uklidněn příjemnou dávkou nikotinu, která trochu zmírňuje jeho kocovinu, se snaží vybavit si přecejen nějaké vzpomínky na včerejší noc. Zahledí se do obláčku dýmu a všímá si, zda není unášen okolním vzduchem a případně odkud a kam tento vánek směřuje.

Protože vidí že průvan v místnosti není žádný, boris opatrně projde kapsy spících hráčů začínaje u nejslaběji vypadajicího a vezme vše, co najde. Poté otevře dveře číslo 9 a pokračuje.

Jak prochází Boris mezi spícími jednotlivci nachází nejrůznější věci, mimo několika krabiček cigaret, zapalovačů, nejrůznějších druhů, tak nachází stovku, plechovku jedenácti stupňového piva, ale to nejzajímavější je nález švýcarského nože. Během toho si pak začne vzpomínat na včerejší večer, kde na chodbové párty slyšel, jak se nějaká skupina domlouvá, že se půjdou dopít do Sekce devět. No a zaslechl že by se měla nacházet někde v podzemí. Více si však už opravdu vzpomenout není schopen. Poté se rozhodne projít devátými dveřmi. Projde a okamžitě se zastaví. Až v momentě, kdy se dveře zavřou si uvědomí, kde stojí. Před ním se otvírá známá chodba. Stojí na počátku chodby obdélníkového půdorysu, kde na konci první a na začátku třetí třetiny délky jsou vidět schodiště. Mnoho dveří po stranách. Sušáky na prádlo, na nichž se nachází nejrůznější směs oblečení - od spodního prádla po mikiny, nejrůznějších velikostí a barev. Z nejbližší místnosti se valí smrad (či vůně, záleží na tom, jak moc si libujete v pachu spálené čínské polévky).

Snad pár vteřin trvalo, než se Boris vzpamatoval ze změny prostředí a onoho mdlého světla, jež každou strahovskou chodbu osvětluje. Potom si však všiml poměrně choulostivé situace. Stojí za zády trojice mužů přičemž v jednom pozná jednoho z lidí se kterým ležel v oné podivné místnosti, ten se poté vydává po schodech dolů a dvojice se rozchází k nejbližším dveřím do pokoje a klepají na dveře. Jak jsem psal výše, Boris jim stojí přímo za zády, ale jak se zdá, zatím si ho dvojice můžu, z nichž jeden je měří sotva sto padesát centimetrů a druhý vysoký zhruba stejně jako Boris ale široký tak, že při pohledu z dálky nedokážete určit, zdali je širší nebo vyšší, nevšimli.

Boris zkušeným okem rváče zkusí nejprve vidět nějakou slabinu na každém z dvojice, která by mu v případném boji dala výhodu. Poté opatrně, aby neudělal moc hluku zkusí v nepozorovanou chvíli, kdy mu dvojice nevěnuje pozornost projít nejbližším schodištěm směrem do podzemí hledat takzvanou Sekci 9. Předtím než opustí schodiště směrem dolu se zastaví a věnuje pozornost klepání dvojice na dveře, poslechne si jejich případnou konverzaci (ať mezi sebou či s domácími obyvateli). Klíčová slova na která se snaží zaměřit je hospoda, pivo, sekce 9 (atd.) Pokud by se mu dvojice pokusila zabránit v cestě, pokusí se je zastrašit svým mateřským jazykem a hrubou nesmlouvavou grimasou, boris se skutečně nebojí boje a pokud by viděl že není jiná možnost, využije ji spolu s předem připravenou slabinou na každého z nich.

Je to jen několik okamžiků, kdy si Boris své dva policisty prohlíží, a ačkoliv u menšího z dvojice žádnou slabinu neobjevil, u druhého ji vlastně nejde přehlédnout. Dá se očekávat, že ten tlustý policista bude sotva nějak zvlášť rychlý. Boris se potichu krade a díky své obratnosti se dostává na schodiště a postupně z něj sejde. Co je skvělé, je skutečnost, že v tomto patře na žádnou hlídku nenarazil, nicméně o schodiště níž to už je jiná. Ještěže Boris tak pečlivě naslouchal okolí, a ačkoliv na nějaké informace zrovna štěstí neměl, tak zaslechl hlas hlídky a jejich slova: “Dobrý den, ukažte mi prosím váš občanský průkaz.” Ho naštěstí upozorní na další hlídku. Několik okamžiků vyčkává, ale pak se rozejde a i nyní dokáže hlídku obejít a to tak šikovně, že zamíří přes chodbu a dostane se ke schodům vedoucím k Bastlírně, kde doufá že snad najde nějaké další vodítko. Není to těžké - poslední hlídku obešel bez povšimnutí, jelikož ta se akorát začala vybavovat s mužem, kterého už Boris jednou zahlédl ve vyšším patře. Boris sejde do Bastlírny a tam nachází zavřené dveře do obou místností.

Takhle nějak ty dveře vypadaly, ale nyní jsou plné samolepek a je na nich nějaký display. Co Boris udělá dál, to je ta správná otázka. Dosud však nic o sekci devět nezaslechl.

Boris se přiblíží ke dveřím, poslouchá, jestli se za dveřmi něco děje. Pak se podívá na samolepky a přečte je. Jestli uvidí, že za samolepkami něco je, chce zjistit, co tam je a odlepí samolepky. Boris chce otevřít dveře, a proto použije displej. Zkusí porozumět, co vidí na displeji a udělá všechno, aby obdržel pozitivní výsledek. Pokud se mu nepovede, podívá se okolo a hledá klíč ode dveří. Jestli okolo budou nějaké věci(např. květináč, rohožka atd.), tak se pod ně, za ně podívá, jestli náhodou nenajde klíče, a nebo najde ještě jiné věci. Pokud Boris najde klíč, tak otevře dveře, v jiném případě zkusí nejprve zaklepat, pokud ani to nepomůže, rozhodne se otevřít dveře sílou. Rozběhne se se vší sílou a zaútočí ramenem. Pokračuje dokud nezlomí dveře, a nebo dokud se nevyčerpá. Jestli otevře dveře, vejde do místnosti a rozhlédne se. Jestli se Boris nedostane do místnosti, tak se rozčiluje a zkusí si čichnout, aby ucítil vůně piva a půjde tam.

Trvá to několik okamžiků, než Boris zjistí, že není jiné možnosti, jak se do bastlírny dostat, nežli dveře vyrazit - naneštěstí totiž display funguje jako zámek, který se odemyká přiložením ISIC kartičky, a tu bohužel Boris u sebe nemá. Když se sehnul, aby se podíval pod dveře, doposud všudypřítomné ticho náhle prořízl nesrozumitelný křik, ze kterého nakonec vyrozuměl, že kdosi prohlásil: “TO POSLEDNÍ PIVO JE MOJEEEEEEEEEE!!!“ Něco se nahoře děje, a zcela jistě to souvisí s onou tajemnou hospodou. Pod dveřmi Boris uviděl, že stále svítí světlo, ale žádný další zvuk kromě jakéhosi blíže neidentifikovatelného cvakání a pípání už slyšet nebylo. Rozhodl se tedy konečně dveře vyrazit. Boris se rozeběhl, narazil, cosi křuplo, dveře povolily a rozprostřel se mu pohled do bastlírny. Ta vypadá docela obyčejně.

Co však na první pohled upoutá Borisovu pozornost, je jakýsi papír, co se právě line z tiskárny. Když dojde blíže, uvidí, že se prozatím vytiskl nápis “sekce devět” a zdá se, že se má objevit ještě další nápis, bohužel je však tisk v příliš raném stádiu, než aby bylo poznat co tam nakonec bude. Další skutečností je, že ta místnost je dokonale liduprázdná, ale překvapivě se vším na svém místě. Dvě tiskárny stojí na kancelářském stole u jedné ze zdí, společně s počítačem. V druhé části místnosti je pak k sobě sraženo několik stolů a kolem nich židle. Dveře do další místnosti jsou zavřené.

Nejprve Boris hbytě přiskočí k počítači u tiskáren, jestli dokáže vyčíst (ťuknutím do myši?), co se na tiskárně tiskne, ale neztrácí s tím zbytečně čas, pokud to nejde. Hned na to Boris položí jednu z židlí mezi vyražené dveře aby se mu znovu nezavřeli a (v mezičase, kdy se tiskne list “Sekce devět…”) dojde opatrně zjistit, co se nahoře děje. V případě, že je to jen další hádka studentů se strážci zákona a nekouká z toho vodítko k točenému moku, tak se vrátí do bastlírny, pokud je to však něco zajímavějšího, zůstane číhat na svou příležitost a bude dále poslouchat. Pokud (/až) se rozruch nahoře ukáže jako ztráta času k hledání točeného, dojde Boris zkontrolovat produkt snahy nejpomalejší tiskárny křemičitého kopce a pokusí se dostat i do druhé místnosti bastlírny obdobným způsobem, jako se dostával do bastlírny samotné. Obě místnosti prohledá s jediným očividným cílem.

V okamžiku, kdy se Boris dotkl myši, okamžitě vyskočil celý model, ve kterém byl konečně vidět zbytek nápisu. Pro Borise bylo překvapením, že se ale nejedná ani o slova, ani o písmena, nýbrž o čísla, jejichž znění stálo černé na bílém: 7777 8 666 55 2 0 6 33 9999 444 0 22 555 666 55 999 0. Poté Boris zamířil zjistit, co se děje. Je nutno podotknout, že byl nemile překvapen, když zjistil, že na podlaze leží dva strážci zákona a zároveň uslyšel, jak se z vrchních pater ozývají hlasité zvuky, a dost možná i blížící se kroky - to by mohlo jeho hledání posledního oroseného značně zkomplikovat, ale jak se k tomu postaví, je už čistě Borisova volba.