Pomalu se probouzím, a ještě, než otevřu oči, udeří mě do nosu odporný pach zvratků. „Fuj, to je smrad!“ je první, co mi prolítne přes pysky. Pak si uvědomím, že neležím ve své posteli, ale na studené zemi. Posadím se, promnu si oči a pomalu se rozkoukávám. 10 dalších lidí, šavle v rohu místnosti, kocovina a 22 dveří. Najednou si uvědomím, že mám roztržený rukáv a když kouknu na ruku, vidím tam nespočet čárek propiskou, které indikují mou včerejší spotřebu v hospodě. Bolí mě hlava. Ideální čas na vyprošťovák. Sáhnu do bundy pro placatku a vyprázdním do sebe její obsah (tedy už jen to co tam od včera zbylo), ale i těch pár loků stačí na to, aby se mi zaostřilo vidění a z 22 dveří se stalo 11. Najednou se ozve hlas: „ Pozor, pozor! Do odvolání je vydán zákaz vycházení z vašich pokojů, dokud nebude uzavřena poslední tajná hospoda.“ Jediné co jsem pochytil je tajná hospoda a s ní spojené pivo, to je jediné co mě zajímá. Bezmyšlenkovitě volím třetí dveře z leva. Žene mě nezkrotná touha po pivu, ale vím, že se ještě musím stavit na pokoj doplnit placatku a cash.

Proběhne, a prudce se zastaví. Až v momentě, kdy se dveře zavřou si uvědomí, kde stojí. Před ním se otvírá známá chodba. Stojí na počátku chodby obdélníkového půdorysu, kde na konci první a na začátku třetí třetiny délky jsou vidět schodiště. Mnoho dveří po stranách. Sušáky na prádlo, na nichž se nachází nejrůznější směs oblečení - od spodního prádla po mikiny, nejrůznějších velikostí a barev. Z nejbližší místnosti se valí smrad (či vůně, záleží na tom, jak moc si libujete v pachu spálené čínské polévky).

Snad pár vteřin trvalo, než se Robin vzpamatoval ze změny prostředí a onoho mdlého světla, jež každou strahovskou chodbu osvětluje. Potom si však všiml poměrně choulostivé situace. Stojí za zády dvojice mužů, kteří prochází od pokoje k pokoji, klepají na dveře a se slovy: „Dobrý večer, prosím předložte mi váš občanský průkaz,“ legitimizují jednotlivé obyvatele pokojů. Jak jsem psal výše, Robin jim stojí přímo za zády, ale jak se zdá, zatím si ho dvojice můžu, z nichž jeden je měří sotva sto padesát centimetrů a druhý vysoký zhruba stejně jako Robin ale široký tak že při pohledu z dálky nedokážete určit, zdali je širší nebo vyšší, nevšimli.

Cejtim průser a pomalu mi dochází jak velký. Tuším, že zdrhat je zbytečný (1d6 – lichá útěk, sudá vyjednávání a padla 2). Pomalu couvám k hasičáku, který vidím kousek od sebe, jelikož je to jediná zbraň v dosahu. Přitom si všímám, že jsem v pátém patře na severní straně chodby a když se ohlédnu, tak za okny bloku vidím osvětlené hřiště. Venku je tma. „Do prdele“ ulevím si bezhlasně. Vím, že nejsem na svém bloku. Mluvit umím, tak ať to zní přesvědčivě: „Dobrý večer, strašně se omlouvám, vím, že bych měl být na svém pokoji, ale v době toho hlášení jsem objímal mísu, protože jsme to včera s kamarádama trochu přepískli.“ Tyjo, najednou jsem za vyprošťovák ještě rád, protože ten zkombinovaný s tou šavlí, co jsem hodil v té divné místnosti vytvořil tak strašný odér, že i máma by mi tohle uvěřila. „Když jsem spěchal na onu místnost, tak jsem si omylem zabouchl. Smím si dojít za paní vrátnou, aby mi otevřela? Pak se Vám legitimuji, ale teď u sebe nemám nic, ani mobil. A jestli je Vás tady víc, tak bych Vás rád poprosil, jestli byste mi vypsal nějaký potvrzení, že jsem si zabouchl a že si to jdu vyřešit.“ Vypadá to, že muj dlouhý proslov neudělal dobře většímu policajtovi, jelikož od smradu odklání hlavu a natáčí se stranou. Je docela sranda to pozorovat, ten menší je buď zvyklej, anebo je v jiný letový zóně.

Robin se ještě pomalu motá, ale v hlavě má jasno. Musí se dostat pryč z bloku a musí se dostat přes tyto dva policisty - ví však, že boj není v tuto chvíli zrovna nejlepší nápad, ani úprk by nejspíše nedopadl nejlépe, a z toho důvodu se rozhodne využít svou výřečnost. Umění vypravěčství ostatně již mnohokrát trénoval za nejrůznějších stavů - ať už střízlivý, či podnapilý a nebo ve stavu, kdy bylo s podivem, že vůbec stál na nohou, a spíš než na vypravování se omezil na pantomimu s příměsí hrdelních zvuků, které mohly náhodného kolemjdoucího donutit přemýšlet nad tím, jestli Robin mluví, či se už chystá vyzvracet za ten večer zkonzumovaný alkohol. Když pak přijde na, no řekněme, na oblast, kde už je cítit Robinův odér, oba policisté ustoupí a viditelně zezelenají. „Copak nevíte, že je zákaz stýkání se s lidmi? Jak se jmenovali? Za tohle vás čeká pokuta, mladíku,” vyskakuje si menší z nich jako čertík z krabičky. Druhý vysoký, jak se zdá, má ale pochopení pro Robinův předstíraný stav. „No tak, Marceli, nech toho chudáka si alespoň vydechnout.” Pokusí se na Robina usmát, ale potom, co se mu nahrne horkost do tváře, rychle toho vyšší policista zanechá. „Běžte si pro ty klíče, chlapče.” Řekne a poučen minulostí si zakrývá obličej, aby Robinův pach nemusel absorbovat víc, než je nutné. Napíše na bloček propustku a podá ti ji. „Až přijdeš zpátky, tak si ale o tom promluvíme, ty vožungre!” Ještě za Robinem zavolá menší z dvojice, kterého ten vyšší nazval Marcelem. Robin tak získal volný průchod až k vrátnici.