Pomalu se probouzím, a ještě, než otevřu oči, udeří mě do nosu odporný pach zvratků. „Fuj, to je smrad!“ je první, co mi prolítne přes pysky. Pak si uvědomím, že neležím ve své posteli, ale na studené zemi. Posadím se, promnu si oči a pomalu se rozkoukávám. 10 dalších lidí, šavle v rohu místnosti, kocovina a 22 dveří. Najednou si uvědomím, že mám roztržený rukáv a když kouknu na ruku, vidím tam nespočet čárek propiskou, které indikují mou včerejší spotřebu v hospodě. Bolí mě hlava. Ideální čas na vyprošťovák. Sáhnu do bundy pro placatku a vyprázdním do sebe její obsah (tedy už jen to co tam od včera zbylo), ale i těch pár loků stačí na to, aby se mi zaostřilo vidění a z 22 dveří se stalo 11. Najednou se ozve hlas: „ Pozor, pozor! Do odvolání je vydán zákaz vycházení z vašich pokojů, dokud nebude uzavřena poslední tajná hospoda.“ Jediné co jsem pochytil je tajná hospoda a s ní spojené pivo, to je jediné co mě zajímá. Bezmyšlenkovitě volím třetí dveře z leva. Žene mě nezkrotná touha po pivu, ale vím, že se ještě musím stavit na pokoj doplnit placatku a cash.

Proběhne, a prudce se zastaví. Až v momentě, kdy se dveře zavřou si uvědomí, kde stojí. Před ním se otvírá známá chodba. Stojí na počátku chodby obdélníkového půdorysu, kde na konci první a na začátku třetí třetiny délky jsou vidět schodiště. Mnoho dveří po stranách. Sušáky na prádlo, na nichž se nachází nejrůznější směs oblečení - od spodního prádla po mikiny, nejrůznějších velikostí a barev. Z nejbližší místnosti se valí smrad (či vůně, záleží na tom, jak moc si libujete v pachu spálené čínské polévky).

Snad pár vteřin trvalo, než se Robin vzpamatoval ze změny prostředí a onoho mdlého světla, jež každou strahovskou chodbu osvětluje. Potom si však všiml poměrně choulostivé situace. Stojí za zády dvojice mužů, kteří prochází od pokoje k pokoji, klepají na dveře a se slovy: „Dobrý večer, prosím předložte mi váš občanský průkaz,“ legitimizují jednotlivé obyvatele pokojů. Jak jsem psal výše, Robin jim stojí přímo za zády, ale jak se zdá, zatím si ho dvojice můžu, z nichž jeden je měří sotva sto padesát centimetrů a druhý vysoký zhruba stejně jako Robin ale široký tak že při pohledu z dálky nedokážete určit, zdali je širší nebo vyšší, nevšimli.

Cejtim průser a pomalu mi dochází jak velký. Tuším, že zdrhat je zbytečný (1d6 – lichá útěk, sudá vyjednávání a padla 2). Pomalu couvám k hasičáku, který vidím kousek od sebe, jelikož je to jediná zbraň v dosahu. Přitom si všímám, že jsem v pátém patře na severní straně chodby a když se ohlédnu, tak za okny bloku vidím osvětlené hřiště. Venku je tma. „Do prdele“ ulevím si bezhlasně. Vím, že nejsem na svém bloku. Mluvit umím, tak ať to zní přesvědčivě: „Dobrý večer, strašně se omlouvám, vím, že bych měl být na svém pokoji, ale v době toho hlášení jsem objímal mísu, protože jsme to včera s kamarádama trochu přepískli.“ Tyjo, najednou jsem za vyprošťovák ještě rád, protože ten zkombinovaný s tou šavlí, co jsem hodil v té divné místnosti vytvořil tak strašný odér, že i máma by mi tohle uvěřila. „Když jsem spěchal na onu místnost, tak jsem si omylem zabouchl. Smím si dojít za paní vrátnou, aby mi otevřela? Pak se Vám legitimuji, ale teď u sebe nemám nic, ani mobil. A jestli je Vás tady víc, tak bych Vás rád poprosil, jestli byste mi vypsal nějaký potvrzení, že jsem si zabouchl a že si to jdu vyřešit.“ Vypadá to, že muj dlouhý proslov neudělal dobře většímu policajtovi, jelikož od smradu odklání hlavu a natáčí se stranou. Je docela sranda to pozorovat, ten menší je buď zvyklej, anebo je v jiný letový zóně.

Robin se ještě pomalu motá, ale v hlavě má jasno. Musí se dostat pryč z bloku a musí se dostat přes tyto dva policisty - ví však, že boj není v tuto chvíli zrovna nejlepší nápad, ani úprk by nejspíše nedopadl nejlépe, a z toho důvodu se rozhodne využít svou výřečnost. Umění vypravěčství ostatně již mnohokrát trénoval za nejrůznějších stavů - ať už střízlivý, či podnapilý a nebo ve stavu, kdy bylo s podivem, že vůbec stál na nohou, a spíš než na vypravování se omezil na pantomimu s příměsí hrdelních zvuků, které mohly náhodného kolemjdoucího donutit přemýšlet nad tím, jestli Robin mluví, či se už chystá vyzvracet za ten večer zkonzumovaný alkohol. Když pak přijde na, no řekněme, na oblast, kde už je cítit Robinův odér, oba policisté ustoupí a viditelně zezelenají. „Copak nevíte, že je zákaz stýkání se s lidmi? Jak se jmenovali? Za tohle vás čeká pokuta, mladíku,” vyskakuje si menší z nich jako čertík z krabičky. Druhý vysoký, jak se zdá, má ale pochopení pro Robinův předstíraný stav. „No tak, Marceli, nech toho chudáka si alespoň vydechnout.” Pokusí se na Robina usmát, ale potom, co se mu nahrne horkost do tváře, rychle toho vyšší policista zanechá. „Běžte si pro ty klíče, chlapče.” Řekne a poučen minulostí si zakrývá obličej, aby Robinův pach nemusel absorbovat víc, než je nutné. Napíše na bloček propustku a podá ti ji. „Až přijdeš zpátky, tak si ale o tom promluvíme, ty vožungre!” Ještě za Robinem zavolá menší z dvojice, kterého ten vyšší nazval Marcelem. Robin tak získal volný průchod až k vrátnici.

představ si bloček na blokovou pokutu. Jen místo za co máš pokutu tam je napsáno “Výše jmenované osobě je tímto povolen pohyb po budově bloku za účelem vyzvednutí klíčů na vrátnici. Budovu nesmí opustit. Propustka pozbývá platnosti návratem na pokoj nebo konfiskací příslušníkem PČR.

Najs. S touhle propustkou můžu všude.“ pomyslím si. Je mi jasné, že přes vrátnici se nedostanu, protože tam beztak budou čekat benga, jinak by se na tom papíře nepsalo nic o konfiskaci. Vydávám se tedy po schodech dolů mezi první a druhé patro na jižní straně, a ještě předtím zkontroluji, že mezi 1 a 0 patrem nikdo nestojí. Jakmile je vzduch čistý i venku, stoupnu si k oknu na levé straně schodiště, abych byl co nejvíce krytý a v cuku letu provádím svůj skvělý manévr, uvolním kličku v oknu a celé ho vyklopím. No prostě Strahov mě naučil, jak v noci odejít od slečen z cizího bloku, tak abych si nenaštval vrátné. Seskočím z okna na venkovní schodiště a rychle se pod něj schovám. Zorientuji se, jelikož Strahov znám jako své boty, tak pod rouškou tmy utíkám pod okna svého bloku, kde si lehnu mezi násyp a blok. Prostě ideální schovka. Zaklepu na své okno a pro jistotu i na okno Matěje (prostě super soused, co má vždy flašku po ruce) a jakmile se některé okno otevře vlezu do pokoje.

Trvalo to jen několik okamžiků a Robin už byl jen kousek od vrátnice. Všimne si, že co dvě patra je na Strahově hlídka a na prvním patře právě jedna byla. Bohužel, jak má Robin vyvinutý vypravěčský smysl, jeho schopnost plížit se je velice tristní a nešťastným říhnutím, které nebylo možné odvrátit, na sebe výrazně upozornil. Hlídka se k tobě už blíží a chystá se tě zastavit. “Hej, chlape, co tady k čertu chceš?” přichází k Robinovi jeden z další dvojice. “Ty na tomhle patře nemáš co dělat!” Po očku ještě zahlédnete, jak se nějaký muž na druhé straně chodby vydává do spodních pater - kam to má asi namířeno?

Tak z tohohle se už asi nevykroutím… Nic méně nahodím svůj nevinný výraz a vydám se směrem k obou strážníkům tak abych se držel u pravé strany chodby a zastavím se u prvního hasičáku, pravou ruku si nechávám volnou a levou vyndám z kapsy propustku se slovy „Klid, mám propustku. Moc se omlouvám ale zabouchl jsem si dveře, když na mě zrovna přišla příroda však to znáte… střevní potíže a tak…“. Počkám až se přiblíží cca na 2 metry a v tu chvíli bleskově uvolním pojistku hasícího přístroje a použiji na ně hasící přístroj. Strážníka stojícího blíže ke mně nakrmím salvou pěny a na druhého se vrhnu s hasičákem v rukách a s bojovým pokřikem „TO POSLEDNÍ PIVO JE MOJEEEEEEEEEE!!!“

Jak muži přistupují, tak se najednou objeví oblak, který dvojici strážníků zahalí do mlhy a ti, dokonale zmatení, jsou jako terče na střelnici - alespoň prozatím. Robin se rychle rozeběhl třímajíc hasící přístroj v ruce a jediným pohybem zasahuje menšího z dvojice přímo do obličeje. Menší, ale přece jen statný muž ustoupí o pár kroků a snaží se zastavit proud krve, který se mu řinul z nosu, zatímco druhý z dvojice kašle a sípe a snaží se popadnout dech. To mu však Robin nedovolí a dalším tvrdým úderem hasičákem do trupu pošle vysokého strážníka za praskavého zvuku k zemi. První muž však v sobě ještě našel sílu ke vzdoru a vrhnul se na Robina, kterého pravý direkt dokonale překvapil. Krev za krev, i z Robinova nosu začne téct stružka krve, ale ani zdaleka tak silně jako ta z nosu strážného. Robin, rozzuřen tím nenadálým útokem, vyráží na zteč a ani nyní jeho hasičák nemine svůj cíl, a tak i tentokrát pošle strážníka bez problémů k zemi. Boj skončil a Robin se snaží zastavit krvácení z nosu, které je poměrně silné. Jsou slyšet další kroky, které míří na místo bojiště. Robin, stále držící hasící přístroj, který mu výrazně dopomohl k vítězství, se nyní nachází ve velmi nebezpečné situaci. Jak bude pokračovat?